Současná situace a jak přežít nevlídné časy

 Současná situace a jak přežít nevlídné časy

 

Právní názory

Svoboda projevu v současné době

Dne 26. února 2022 bylo na stránkách Nejvyššího státního zastupitelství uveřejněno prohlášení JUDr. Igora Stříže, který zastává funkci nejvyššího státního zástupce.
Obsahem tohoto prohlášení bylo upozornění na omezení svobody projevu, cituji:

„Nejvyšší státní zastupitelství považuje za nezbytné informovat občany, že aktuální situace spojená s útokem Ruské federace na Ukrajinu může mít dopady i do oblasti jejich svobody projevu.  
Svoboda projevu je v ústavněprávní rovině zakotvena v článku 17 Listiny základních práv a svobod. Každý má právo vyjadřovat své názory způsobem, který považuje za vhodný. Ale i svoboda projevu má v demokratickém právním státě své limity.  
Pokud by někdo veřejně (včetně demonstrací, prostoru internetu nebo sociálních sítí) vyjadřoval souhlas s útoky Ruské federace na Ukrajinu (akceptoval je či podporoval) nebo v této souvislosti vyjadřoval podporu nebo vychvaloval čelné představitele Ruské federace, mohl by za jistých podmínek čelit i trestněprávní odpovědnosti za trestný čin schvalování trestného činu podle § 365 trestního zákoníku, případně za trestný čin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku.
Nejvyšší státní zastupitelství apeluje na všechny osoby, aby se v této tíživé době neuchylovaly k veřejným projevům, které by překračovaly stanovená ústavní a zákonná omezení.“

V reakci na toto prohlášení si kladu zásadní otázku, na kolik je nejvyšší státní zástupce kompetentní, aby takto veřejně extenzivně vykládal zákon a zároveň zasahoval do ústavně zaručené svobody projevu?

Svoboda projevu a právo vyhledávat a šířit informace jsou základním politickým právem každého. Toto právo může být omezeno pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

V demokratickém a právním státě, kterým bezesporu Česká republika je, není naprosto legitimní, aby orgány moci výkonné zasahovaly do výkladu ústavních zákonů, resp. aby naprosto nekompetentní orgány nad rámec zákona pouhým prohlášením omezovaly základní lidská práva a svobody. K omezení základních práv a svobod může dojít pouze zákonem.

Takový zákon však zatím nebyl přijat.

Ani v případě nouzového stavu, kdy jsou účinná některá ustanovení krizového zákona, konkrétně se jedná o § 5, nemůže dojít k omezení svobody projevu a práva vyhledávat a šířit informace. Za nouzového stavu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit právo na nedotknutelnost osoby a nedotknutelnost obydlí, vlastnické a užívací právo právnických a fyzických osob k majetku, svobodu pohybu a pobytu, právo pokojně se shromažďovat, právo provozovat podnikatelskou činnost a právo na stávku, a nikoliv právo na svobodu projevu.

Svoboda projevu může být omezena, je-li v konfliktu s ostatními právy. Za jeden z nejvýznamnějších problémů souvisejících s ochranou základních práv je považováno nalezení rovnováhy mezi těmito právy a veřejnými zájmy společnosti. Vstupuje sem princip proporcionality, který takovou kolizi řeší. Je vždy však důležité definovat veřejný zájem, který by měl být zásahem do základních práv a svobod chráněn. Není možné však definovat takový veřejný zájem tendenčně a účelově. Pokud by v demokratickém a právním státě docházelo k tendenčnímu a účelovému výkladu zákona, pak je to v demokratickém právním státě prolomením právní jistoty a legitimního očekávání.

Aplikuji-li uvedené na předmětnou situaci, kdy bylo nejvyšším státním zástupcem upozorněno, pakliže bude někdo realizovat svobodu projevu tím, že bude veřejně (včetně demonstrací, prostoru internetu nebo sociálních sítí) vyjadřovat souhlas s útoky Ruské federace na Ukrajinu (akceptovat je či podporovat) nebo v této souvislosti vyjadřovat podporu nebo vychvalovat čelné představitele Ruské federace, mohl by za jistých podmínek čelit i trestněprávní odpovědnosti za trestný čin schvalování trestného činu podle § 365 trestního zákoníku, případně za trestný čin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku, pak uvádím následující.

Skutkovou podstatu trestného činu podle § 365 trestního zákoníku může naplnit ten, kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele. A dále ten, kdo v úmyslu projevit souhlas s trestným činem
a)    pachatele nebo osobu jemu blízkou odmění nebo odškodní za trest, nebo
b)    na takovou odměnu nebo odškodnění pořádá sbírku.

Skutkovou podstatu trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku naplní ten, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru.
Genocidiem přitom je „úmyslné a systematické zničení, celé nebo části, etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny.“ Genocidu definuje Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia OSN.  Podle citované úmluvy se genocidou rozumí kterýkoliv z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné

Shora uvedené trestné činy byly do trestního zákoníku zakomponovány z určitých důvodů a jejich místo v trestním zákoníku je naprosto žádoucí. Pokud by se někdo skutečně dopouštěl popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia, pak je zde zákonná opora pro omezení svobody projevu.

Aby tedy vůbec mohlo dojít k naplnění skutkových podstat shora uvedených trestných činů, pak by veřejné (včetně demonstrací, prostoru internetu nebo sociálních sítí) vyjadřování souhlasů s útoky Ruské federace na Ukrajinu (akceptování či podporování těchto) nebo v této souvislosti vyjadřování podpory nebo vychvalování čelních představitelů Ruské federace muselo být objektivně uznáno za genocidu.
Jde skutečně v ozbrojeném konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskou federací o genocidu? Je na místě toto označovat genocidou?
Je v demokratickém a právním státě možné zakázat opačný názor než takový, který je z politických důvodů žádoucí?

Odpovědi na tyto otázky ponechám na každém.

Co do demokratického a právního státu nepatří, jsou jakékoliv projevy extremismu a fundamentalismu. Extremismus a fundamentalismus je projevem absolutní netolerance. V případě takových projevů, a to ve všech rovinách, je na místě hrozit trestním stíháním. je třeba však extremismus a fundamentalismus vidět na obou březích, a nikoliv zavírat oči pouze u jednoho projevu a druhý označovat za správný.


Autor:
Mgr Ivana Nová, právník
pracuje v AK Šárky Oharkové 

 

 Zamyšlení nad současným nouzovým stavem

Předně je třeba uvést na pravou míru prohlášení ministra vnitra a jiných ústavních činitelů, že vyhlášení nouzového stavu se nedotkne občanů ČR, resp. se jich dotkne minimálně, kdy takové prohlášení je nepravdivé. Nouzový stav je vyhlašován primárně z důvodu živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. S tímto hypotetickým ohrožením těchto hodnot je spojeno omezení některých základních práv a svobod. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají. Vláda takové vymezení aktuálně uvádí v odůvodnění usnesení o vyhlášení nouzového stavu. Vyhlášení nouzového stavu se tedy vždy dotkne některých základních práv a svobod, která jsou přiznaná občanům ČR. Vyhlášení nouzového stavu se dotýká vždy občanů ČR, a to zásahem do jejich ústavně zaručených práv a svobod.

Vláda má povinnost taxativně uvést, jaká práva a svobody a v jakém rozsahu se omezují a jaké povinnosti se ukládají. Toto v aktuálním odůvodnění vláda vymezuje tak, že určuje, který základní práva a svobody ZEJMÉNA omezuje, přičemž na konci věty dodává ATD. Toto je absolutně nepřípustné a porušuje to povinnosti dané vládě zákonem č. 110/1998 Sb., konkrétně čl. 6 odst. 1. Vláda musí již při psaní odůvodnění vědět, jakých práv a svobod občanů ČR se nouzový stav dotkne a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají.

Mimořádná opatření, která budou vydávána na základě nouzového stavu musí již mít jasně daný rámec, a nikoliv postupovat při jejich tvorbě pouze podle krizového zákona a rozšiřovat rámec omezení základních práv a svobod a také nad rámec stanovení povinností.

Jediným odůvodněním vyhlášení nouzového stavu je migrace. S migrací je spojená vysoká náročnost oblasti správních agend. Toto je samozřejmě nezpochybnitelné. Nelze však odůvodňovat vyhlášení nouzového stavu tím, že bude větší administrativní náročnost veřejného sektoru. Na to má veřejný sektor opatření mimo ústavní rovinu. Není možné, aby se institutem nouzového stavu nahrazovala jiná činnost výkonné moci.

K migraci…odůvodnění hovoří ve svém posledním odstavci o osobách bez státní příslušnosti. Opět není možné zneužit nouzového stavu na řešení migrační problematiky.

Jak bylo od počátku ozbrojeného konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem vidět, zvedla se v ČR vlna takové solidarity, že řešení ubytovacích kapacit, hmotného zabezpečení a jiných otázek souvisejících s příchodem občanů Ukrajiny na naše území, opět není absolutně žádoucí řešit tímto ústavním institutem, jakým nouzový stav je.

V České republice nenastala zatím žádná krizová situace v důsledku příchodu ukrajinských občanů.



Autor:
Mgr. Ivana Nová, právník
pracuje v AK Šárky Oharkové