Buddha před zrozením
V hlubinách bytí, v tůních života myšlenka vznikla toho, který jest, myšlenka spasit svět, tu němota jež hlasem je tak velkým, že by snést ji nedovedl vesmír, kdyby v zvuk propuklo ticho její pradávné, se pojmem zachvěla. Hned moře hluk svůj velký shluklo v jméno přeslavné, a vichr nes je v dál, a hromů řev. To slovo „Buddha“ znělo. Celý svět tušením chvěl se. V stínu svatých dřev propukl pažit v tisícerý květ, a v nekonečnou píseň ptáků sbor. Vše „Buddha“ šeptalo a jásalo, jak v kruhu hvězd, tak v temném lůně hor. Teď velké To bez oka zíralo po míru všem, po vznešené té duši, jež hodna byla by se Buddhou stát. Ač všude bují sobeckost, jež kruší myšlenku spásy, vidí hvězdou plát přec posléz velkou lásku zázračnou.
Kraj sprahlý byl, a na poušť spražený o krůpěj rosy po rok bezmračnou oblohu marně prosí, znavený tím vedrem vražedným juž zmíral les a lidé žízní hynuli a zvěř.
Po žhavé skále kráčel brahman, kles na kraji strže, věkovitý keř však zadržel jej v pádu osudném. A brahman zíral dolů. Tygřice pod skalou svíjela se. V ukrutném jí oku hořel bol. Jak vichřice ji z tlamy nářek hřměl, neb u prsu dvě mláďata jí žízní zmírala. On zaplakal, a ona zírala svým žhavým okem vzhůru, u trsu kde nad ní visel… Marně chystala se ku skoku, však – k zemi klesala. Tu brahman děl: „Krev moji kdybys pila, svým dětem mléko bysi podala. Mou zhoubou ty šťastnou bysi byla! Však může zhoubou býti mi, co jí je spásou? Matko, zde má jesti krev! O pij, až prs tvůj děti ukojí, snad usne pak v tvém srdci divý hněv, jenž plá z tvých očí, sestro ukrutnice!
Tak děl a hodil šat svůj od sebe a seskočil. A matka vražednice zařvala divoce, až do nebe vnik její děsný hlas, pak vrhla se na oběť svou a tělo sápala ji spárem svým, a země třasla se, tak náhle silná šelma dupala po padlém muži. On se usmíval jí sladce v hrozný hled, a život shas mu blahým vzdechem, neb si zpomínal při skonu svém, že velké lásky kvas byl tygrům připravil… A jeho duch se vznášel v nebes hloub, volný co pták. V tu chvíli vyšla v kraji vzdáleném z komnaty dusné v zahrad vonný vzduch choť králova, jež sličná byla tak, že jasné hvězdy na ni žárlily. Jí teskno bylo v pasu zlaceném, neb pod srdcem jí poupě dřímalo a hlásilo se k světlu… Unylý zor její hledal chlad. Tam kývalo jí loubí srostlé z keřů růžových, a z granátů. Když klesla v chladný mech, bol náhlý schvátil ji. V útrobách svých své dítě cítila a blahý vzdech zrozence přivítal… Pokynul bůh: A jako krůpěj rosy padne v květ, v to děcko vnořil brahmanův se duch.
Tak zrozen Buddha, který spasil svět.
Julius Zeyer
Tento text vyšel dosud pouze jedenkrát a to v roce 1941 v díle „Poesie“.
Julius Zeyer byl ve své době členem většiny okultních společností v Evropě a dosáhl řady vysokých stupňů zasvěcení, ale především poznání. Mimo jiné se u něj učil duchovní práci architekt, sochař a malíř František Bílek…
Další články: Video: Jan Žižka a Trocnov Video - U Svaté Trojice Video: Kněžská sákla Čerpání jemnohmotné energie z vesmíru a ze Země Cítím potřebu změny. Co mám dělat?, Uplatňujme principy harmonie v každodenním životě - jen meditovat nestačí, Filištíni, hledači a klíč k vyšším dimenzím, První "hodiny" po probuzení aneb co se stane, když se nám rozvine mimosmyslové vnímání
 |
Žádné komentáře:
Okomentovat