Dějiny organizačních struktur lidí svobodomyslných, vlastenců a nepodvolených v Českých zemích, nebo-li úspěchy českých kacířů a dezinformátorů od století třináctého do současnosti aneb Lux Lucet in Tenebris
Čím více totalitní režimy utahují šrouby svojí tyranské moci, tím více se svobodomyslní lidé začínají spojovat a bránit se. Poznání naší minulosti nás v tomto období může nejen obohatit jaksi kulturně, ale také nám může doslova umožnit přežití.
V poslední době slýchám stále častěji z řady moudrých úst slova o „buňkách pozitivní deviace“ a potřebě se spojovat se stejně smýšlejícími lidmi na lokální úrovni po celém území naší krásné země. To jsou slova velmi správná a ještě nadějnější je skutečnost, že již nezůstává pouze u slov! Doba kovidismu toto spojování dobrých lidí výrazně nastartovala a dnes už máme dokonce několik takovýchto platforem s celorepublikovou sítí, které se postupně rozrůstají. Pokud se však podíváme do našich dějin, najdeme až možná překvapivě mnoho stop po takových svobodných skupinách s organizační strukturou napříč naší zemí, nebo regiony. Z činů našich statečných a vynalézavých předků můžeme čerpat jak zkušenosti, tak naději!
Valdenští
První takováto „rebelská“ organizace se u nás začala formovat již ve 13. století a byla tak úspěšná, že se o ní z dějepisu příliš nedozvíme. Jedná se o tzv. skupinu Valdenských. To byla první známá a úspěšná organizace, která se snažila o reformu nejen církevní, ale také celospolečenskou jež šla, jak se říká „ze zdola“ a vznikla mezi obyčejnými lidmi. Dějiny tohoto reformního hnutí s jejím zakladatelem Valdesem z Lyonu začínají v polovině 12. století. Protože poměry v tehdejší Evropě byli víceméně všude stejné, tak se i hnutí šířilo napříč různými státy. K nám se dostalo z jihu. Myšlenky Valdenských pronikali skrze husté pohraniční lesy z Rakouska do Jižních Čech, kde se podařilo vytvořit opravdu velmi silnou základnu. Největší zastoupení měli na panství pánů z Hradce. Je známo, že se také rádi scházeli v místech starých slovanských svatyní, jakou je například Kněžská skála, nedaleko Staňkovského rybníka na Třeboňsku. V hlubokých pohraničních hvozdech bylo bezpečno, a proto první hromadná setkání probíhala pouze zde. S jejich myšlenkami se zde seznámil také mladý syn jednoho chudého zemana z Trocnova. Tehdejší mocipán Oldřich III. z Hradce nebyl u svých poddaných oblíbený. Jako osvícený panovník se jistě nechoval. A pravděpodobně i díky tomu se na jeho panství vytvořila nejsilnější základna. Vypovídající je informace z Bednárce. „V Bednárci, na statcích pánů z Hradce, byli valdenští všichni s výjimkou rychtáře, lazebníka a obecního pastýře. Udržovali spojení s Prahou, Znojmem a s Bavorskem. V jejich domech se konala několikrát do roka shromáždění za účasti pravidelně přicházejících valdenských kazatelů.“
Když Oldřich zjistil kolik „buněk pozitivní deviace“ mu už na jeho panství úřaduje, tak musel být vzteky bez sebe. Velmi brzy pochopil, že jeho silové složky nejsou schopny si s takovým množstvím valdenských poradit. Odhodlal se tak k zoufalému kroku, jež se s ostudou zapsal do dějin a taktéž se o něm v hodinách dějepisu příliš nedozvíte.
První křížová výprava v Čechách
Asi vás také učili, že první křížová výprava do Čech se konala roku 1420 proti Husitům. Ve skutečnosti se konala už roku 1340 a to na přímou žádost Oldřicha III., který tuto výpravu proti svým vlastním lidem sám vedl!
Kterak chtěli„Hradec a láska porazit ves a nenávist“
Křížová výprava byla vyhlášena papežem Benediktem XII. Dne 6.3.1340 oficiálně jako výprava proti „českým kacířům“. A co vlastně oni kacíři dělali tak strašného? Například se dochovala informace, že byli „podezříváni z páchání krádeží a násilí na vzorných věřících.“ Z tak hrozných činů se jistě musela papeži zatočit hlava! Proto dostala výprava privilegia shodná s těmi, které měli křížové výpravy do „Svaté země“. Valdenští však díky své rozsáhlé síti měli pravděpodobně i dobrou zpravodajskou službu, takže o plánech Oldřicha III. se dozvěděli včas. Ten když se vrátil od papeže našel svůj zrekonstruovaný Jindřichohradecký zámek vypálený a vypleněný. To ale nebylo zdaleka vše. Vypáleny byli i jeho statky v okolních vesnicích, a také některé kostely a církevní stavby. O samotné křížové výpravě nejsou dodnes dostupné informace a pouze se uvádí, že „nebyla úspěšná“. Je nepravděpodobné, že by se minimálně ve Vatikánské knihovně nenacházel podrobný zápis z této výpravy. Znám je také fakt, že po té došlo k vylidnění prostoru mezi Landštejnem a Jindřichovým Hradcem. Potvrzením neúspěšnosti tohoto tažení je i fakt, že po konci křížové výpravy přicházejí do Jindřichova Hradce posily Německých rytířů, kteří zde zůstávají až do šestnáctého století. (Řád Německých rytířů se v Hradci objevil už kolem roku 1220.)
Husité
Po 40ti letech od této křížové výpravy se začíná formovat již čistě české hnutí. Díky „valdenskému podhoubí“ mají Husité k dispozici nejen cenné zkušenosti, ale bez pochyby i síť center „pozitivní deviace“. Rychlost šíření husitských idejí a úspěchy jakých kališníci dosahovali to nepřímo potvrzuje. Podle všeho také zřejmě většina tehdejších valdenských v Čechách přijala zcela přirozeně husitské myšlenky. Myšlenky svobody a lásky k bližnímu jsou bezpochyby jedním z universálních spojovacích elementů. Nepřekvapí nás, že zahraniční organizace Valdenských posílali husitskému hnutí v jeho začátcích finanční podporu.
Husitské hnutí v žádném případě neskončilo porážkou u Lipan, jak je dnes v režimních médiích prezentováno! Na konci husitských válek měli české země naprostou kališnickou většinu a katolíci představovali minoritu. Roku 1448 dochází k triumfálnímu dobytí Prahy Jiříkem z Poděbrad, který se díky své diplomatické genialitě stává o deset let později Českým králem. Jediným „husitským králem“ v našich dějinách. Nadšení, jaké tehdá mezi lidmi jeho korunovace způsobila, si dnes sotva dokážeme představit. Kališnická církev, označovaná též jako utrakvistická se těšila velké popularitě i za vlády císaře Rudolfa II. A byla zdecimována až po bitvě na Bílé hoře a následných perzekucích.
Šporkova podzemní síť
Po nějakých 40ti letech od uzavření Westfálského míru, jímž se skončila třicetiletá válka a české země přišli o jednu třetinu obyvatel, v době nejhoršího řádění inkvizice a čarodějnických procesů, v této době temna zažehává a začíná svítit nový plamen poznání a naděje. Roku 1684 se mladý František Antonín Špork ujímá svého dědictví. O dva roky později se žení a stěhuje na zámek do Lysé nad Labem, která se stává centrem sítě nových buněk „pozitivní deviace“. Hrabě František Antonín Špork byl od smrti Petra Voka jediným osvíceným šlechticem, který disponoval tak obrovským majetkem. A podobná osobnost se v našich dějinách od té doby nevyskytla. Na svém panství zřídil tajnou tiskárnu a knihovnu. V době útlaku a náboženské nesvobody tiskne celou řadu knih o filosofii, přírodě, náboženství a zejména o řádění jezuitů. Co jsou jezuité zač poznal hned během svého studia v Kutné Hoře na jezuitském gymnáziu. V období inkvizičních procesů v Jeseníkách a na Šumpersku se jeho postoj k jezovítům zřejmě ještě zradikalizoval. Špork měl síť lokálních skupinek nejen na svém panství, ale jistě i v okolních regionech. Tyto „svobodné buňky“ čile zásoboval novou literaturou. Investoval i do vývoje infrastruktury a vystavěl síť tajných mrtvých schránek. Ty sloužili pro distribuci knih a předávání zpráv. Jezuitská tajná policie se však zřejmě do nějaké lokální skupiny infiltrovala a knihovnu objevila. Ta byla kompletně zkonfiskována a spálena. Šporka obvinili z kacířství a už ho viděli na hranici. Aby ne, celý proces vedl psychopat, fanatický kněz a palič knih v jedné osobě – Antonín Koniáš. Víme jen, že se jednalo o 12 naložených vozů. Bohužel se nic z této literatury nedochovalo, a tak ani nevíme co všechno napsal sám Špork. Díky dobrým kontaktům skončil pětiletý soudní monstrproces pro hraběte pouze peněžitou pokutou. Kdokoliv jiný by skončil na hranici, nebo dostal minimálně doživotí. Ukázalo se, jak mocné má Špork přátele, i když se k němu raději veřejně ze šlechtických kruhů nikdo moc nehlásil.
.jpg)
Obrození
Po 43 letech od Šporkovi smrti má České království opět osvíceného panovníka. Je jím Josef II., který vydává roku 1781 toleranční patent a patent o zrušení nevolnictví. Řada místních skupin svobodomyslných lidí může vystoupit z ilegality a oficiálně přijmout evangelické vyznání. S uvolňujícími se poměry začíná pozvolný dlouhý proces Národního obrození, během kterého vzniká po celém našem tehdejším území opět síť lokálních skupin, které můžeme označit jako „vlastenecké“. Tyto svobodné buňky již nemuseli být v ilegalitě a jejich fungování fakticky nic neomezovalo.
Duchu, jsi tu?
Zajímavou kapitolu pro nás představují čeští spiritisté. Ačkoliv neprováděli nic v té době ilegálního, tak z podstaty jejich činnosti však neměli zájem o publicitu. Proto měli vytvořenou síť tajných skupin, které pořádali setkání a seance. Jejich buňky se formovali zejména v devatenáctém století. Ovšem největší popularitu zažíval spiritismus od roku 1903 do první světové války. Onoho roku totiž vyšel v českém překladu kultovní spiritistický spis „Po smrti“ od Lva Denise. V souladu se „spiritářskými tajnostmi“ je uvedený autor překladu – Helena Dvořáková fiktivní osoba. Knihu totiž přeložil otec Josefa Váchala. Spiritisté měli největší členskou základnu v oblasti Jizerských hor, Krkonoš, Šumperska a Jeseníků, kde měli až do druhé světové války rozsáhlou síť svých místních buněk.
Rudé buňky
Na konci devatenáctého století se roku 1893, kdy byl vydán první český překlad Komunistického manifestu začínají na stejných principech, jaké již známe, formovat další tajné a polotajné lokální skupinky stejně naladěných lidí. Tentokráte jsou rudé a po první světové válce vystupují na veřejnost aby roku 1939 začátkem německé okupace opět přešli do ilegality, kde jejich předtím nabité zkušenosti s organizací takovýchto buněk, pomáhají zachraňovat životy a podporují odbojovou činnost. Tyto komunistické buňky plně využívají všechny Šporkovi postupy (tajná síť buněk, distribuce tiskovin, používání mrtvých schránek) a pomocí moderní techniky je dále zdokonalují (vysílačky, rádia, využití Morseovy abecedy).
Underground
Tentokrát se v dějinách stalo, že se předchozí skupina po vystoupení z ilegality samou radostí ze znovu nabyté svobody doslova utrhla ze řetězu a zřízením jisté formy totality začala svobodu všem ostatním lidem omezovat. V roce 1969 začíná tzv. Normalizace, která přínáší celou řadu omezení svobod a represí. Lidé však již velmi dobře vědí, jak si s takovou totalitou poradit. Nové „buňky pozitivní deviace“ fungují opět na stejných principech, avšak přínášejí zcela nový kulturní rozměr. Vzniká celá řada hudebních těles, od sólových muzikantů po mnohačlené kapely, které přes represe a zákazy pořádají koncerty ve sklepeních městských domů i v odlehlých venkovských stodolách. Objevují se zde i takto zaměřené divadelní spolky. Komunikaci značně zefektivňují telefony. Tisk a distribuce „protistátních“ a režimem nepovolených knih a textů funguje stejně, jako v předchozích obdobích. Vzniká zde černý trh, na kterém lze zakoupit zboží ze západu, které se do země jinak nedováží. Za necelých 20 let máme vytvořenou funkční paralelní společnost se vším všudy.
Opět nastal ten čas
Od období tzv. Kovidismu do současnosti zde máme opět formu totality, která navíc dle všech indicií nedosáhla ještě zdaleka svého vrcholu. Již v tuto chvíli má celou řadu shodných atributů, jako předchozí totalitní režimy. Část společnosti, která se se soudobou totalitou odmítá smířit tentokrát reaguje ještě rychleji než v předchozích obdobích. To je bezesporu dáno také tím, že lidé dobře cítí, že tato totalita chce zlikvidovat nejen nás samotné, ale i celou naši kulturu, naše dějiny i náš stát. Proto již v prvních měsících od zavedení represí začíná fungovat síť, která se označuje jako „Svobodné buňky“. Oproti předchozím etapám zde přibývá prvek soběstačnosti, která se ukazuje jako klíčové téma, nebo spíše jako nutnost. V soběstačnosti ve všech oblastech a v nejširším slova smyslu je naše budoucnost. Protože současná doba je výrazněji složitější, a řekl bych i dramatičtější, než předchozí zde uvedené, tak tím je naše reakce rychlejší. Máme v sobě všichni kdesi v hloubi duše uschovány zásadní zkušenosti našich předků, které nám umožní přežití.
Vzhledem ke všem minulým zkušenostem mi přijde zcela přirozené, že v tomto období zde nebude jedna síť, ale celá řada takovýchto sítí a skupin svobodomyslných lidí a vlastenců, kteří spolu budou (muset) navzájem spolupracovat. Takováto rozmanitost je komfortní a může nás jen obohatit. Každému vyhovuje něco jiného. Důležité jsou základní principy svobody, rovnosti, lásky k vlasti a lásky k bližnímu. Spojí-li se špatní lidé tak, že vytvoří sílu, musí dobří lidé udělat totéž. Jak je to prosté….
S láskou a nadějí
Honza
www.homosignum.cz
Lux Lucet in Tenebris je heslo Valdenských, které v překladu znamená: Světlo svítící v temnotách
Žádné komentáře:
Okomentovat